Otestovali jsme po třech kartách formátů SD a SDHC, abychom zjistili, jak se výkonnostně liší. A pokud jste o SDHC zatím neslyšeli, nezoufejte. O rozdílech mezi formáty, o tom co byste měli vědět, ale možná ani o tom co vědět nechcete se v recenzi dočtete samozřejmě také.
Kdo ještě nikdy nepřišel do styku s paměťovou kartou typu SD, musí být buď pořádný podivín, nebo spotřebitel naprosto oddaný japonskému gigantu SONY. My ostatní normální lidé SD používáme velice často ve fotoaparátech, PDA, MP3 přehrávačích, diktafonech nebo videokamerách. Teoreticky sem můžeme zahrnout ještě i mobilní telefony s MMC formátem, který je technologickým předchůdcem formátu Secure Digital.
Není to tak dávno, co se na světě objevily SD karty s přívlastkem HC (high capacity). Tyhle kartičky nejsou zpětně kompatibilní s původním formátem, ale zato přinášejí zajímavé číslování jakosti. Karty jsou řazeny do třech tříd podle minimální přenosové rychlosti, které dosahují. Je to buď 2MB/s, 4MB/s nebo 6MB/s. Karty mají potom označení class (třída) a patřičné číslo. A ještě jedna maličkost – jméno SDHC najdete pouze na kartách kapacity 4GB a vyšší.
Nabídka paměťových karet v našem obchodě zde.
21GB polovodičových pamětí flash
V testu jsme zkoumali především jaký je rozdíl mezi výkonem starších SD karet a novým formátem SDHC a která z testovaných šesti karet je nejlepší. Aby byl test o něco hodnotnější, přibalili jsme na začátek podrobnější seznámení s formátem SD a jeho specifikací. Pohodlně se opřete, uvařte si kafe, půjdeme na to…
SD – Secure Digital
Historický vývoj
Původce formátu SD, společnosti Matsushita (Panasonic), SanDisk a Toshiba, spolupracují od roku 1999 na formátu, jež vznikl jako konkurence pamětem Memory Stick (SONY – 1998). SD vycházela z formátu MMC, který o něco dříve přivedla na svět Toshiba. O rok později vznikla Asociace SD (SDA) dohlížející na vývoj standardu.
Filmovým a nahrávacím studiím se totiž nelíbilo, že MMC karty neobsahují žádnou ochranu, a mohou tak snadno posloužit k šíření multimédií zatížených autorskými právy v jejich vlastnictví. SD karty mají schopnost chránit obsah systémem DRM (digital rights management). Odtud tedy pojmenování Secure Digital.
Ochrana digitálního obsahu na SD
Pozn. autora: Pravdou však je, že i když SD karty mohou obsah chránit, tak se této vlastnosti prakticky nevyužívá. Hudební obchody mají vlastní systém ochrany a spotřební zařízení v drtivé většině stejně použití neumožňují.
Karty SD našly uplatnění hlavně ve fotoaparátech a PDA, kde postupně začaly nahrazovat starší, rozměrnější a dražší CF karty. Aby je mohly zastat úplně, bylo potřeba vytvořit standard pro vstupně-výstupní rozhraní SDIO. Do SD slotu se tak mohou připojovat nejen paměťové karty, ale také různá zařízení jako fotoaparát, WiFi karta nebo BT adaptér (důležité pro PDA). Přestože se SD slot jako komunikační rozhraní využíval už prakticky od začátku, teprve v roce 2006 bylo SDIO posvěceno a standardizováno.
Karty SD, SD mini a SD micro nejsou vzájemně kompatibilní. Řešením jsou elektromechanické adaptéry do SD slotu.
Stejného roku adoptovala SDA formát TransFlash a přejmenovala jej na microSD. Tyto kartičky téměř mikroskopické velikosti nemají s původním SD formátem (a miniSD) prakticky nic společného. Ale prodávají se od té doby s elektromechanickou redukcí do SD slotu, a tak je kdekoliv můžete přečíst.
Poslední změnou u SD bylo uvedení SDHC, standardu pro karty s kapacitou od 4GB. Důvodem přijetí byly problémy s formátem SD u karet s kapacitou přes 1GB.
Technické parametry karet SD
Protože formát SD vychází z karet MMC, jsou s nimi vzájemně kompatibilní. Háček je v tom, že karty SD jsou v drtivé většině vyráběny s tloušťkou 2,1mm (MMC 1,4mm) a tak se prostě do slotu pro MultiMedia Cards nevlezou. Kompatibility lze tak využít jen opačně nebo ve čtečkách karet, která dva sloty smrskneme do jednoho.
Pozn. autora: Formáty MMC Plus a SDHC se již odklání a vzájemně se odcizily. MMC Plus navíc není pinově shodná s originálem, protože využívá 8bit přenosu dat. Zajímavé je, že zpětná kompatibilita je v případě MMC a MMC Plus zachována, kdežto u SDHC tomu tak není.
SD karta (nahoře) a MMC Plus (dole)
Karty SD byly původně navrženy pro maximální velikost 1GB. Ono se není čemu divit, protože v roce 1999 měly karty kapacitu maximálně 64MB. Jenže postupem času, když výrobní postup tuto hodnotu překlenul, se vyskytl problém, který SDA vyřešila nejdříve provizorním přijetím standardu větších bloků v paměti, načež následovalo uvedení SDHC karet.
A tady se ještě jednou dostáváme k problému SD, které používají 32 bitové adresování uložených dat (512byt paměťové bloky). SDHC používá také 32 bitové adresování, ale to odkazuje na bloky nikoliv na data samotná. Tím pádem se zvýšila hranice maximální kapacity na 128GB, ale zároveň zmizela zpětná kompatibilita pro starší řadiče.
V nabídce však můžete najít SD karty kapacity 2 i 4GB, ale jak to? Každý z výrobců si totiž tak nějak poradil po svém, než Asociace rozhodla co dál. Nejčastěji došlo ke zvětšení paměťových bloků, což se ale nelíbí starším čtečkám pamětí, a tak je zkrátka nevidí. Navíc Asociace SD oficiálně povolila pouze kapacitu 2GB, takže zkoušené 4GB modely jdou nad rámec specifikace a nemusí (ani nebudou) fungovat všude korektně.
Popis karty typu Secure Digital
Často se zapomíná na životnost karet typu FLASH. Protože mezi ně SD samozřejmě patří, je potřeba pamatovat na omezenou životnost. Většinou se udává 100 000 cyklů zápis/čtení, což je většinou víc, než můžete při normální používání zvládnout. Ale všeobecně karty v PDA, které jsou hodně vytěžované, mohou po několika letech vypovědět službu.
Poslední, čím budu čtenáře v teorii zatěžovat, jsou rychlosti a označování karet. U karet SDHC jsme si řekli, že jsou tři třídy, které třídí karty podle minimálního výkonu (class 2, 4 a 6). U SD nic podobného neexistuje, a tak si každý výrobce může napsat to, co se mu zrovna hodí do krámu. Obecně se ale přijalo číslování v násobcích přenosové rychlosti CD-ROM mechaniky. CD čtené 1x přenáší data rychlostí 150Kb/s. Karta označená 133x má teoreticky dosahovat rychlosti 25MB/s, pokud je na kartě 60x, potom je teoretická přenosová rychlost 11MB/s.
Karty v testu
Jak jste si jistě všimli, všechny karty mají kapacitu 4GB, tedy až na SanDisk Extreme III, kterou se mi podařilo sehnat jen v 1GB verzi. Tři karty jsou standardu SD, tři jsou SDHC a jedna z nich (SanDisk Ultra II) je v balení společně se čtečkou.
Ceny mají solidní rozptyl, a tak jsem zvědav, jak se odrazí na výkonu. Zajímavé je, že A-Data nabízí SDHC class2 a 4 za prakticky totožnou cenu. Uvidíme, jak velký bude rozdíl ve výkonu.
Testování – metodika
Pro testování jsem zvolil čistě praktický test ála Total Commander, žádné nízkoúrovňové teoretizování. Měření rozdělím na dvě části – zápis a čtení, kde v každé části testuji práci se třemi typy souborů:
1) velký soubor 600MB
2) soubory fotografií a MP3 o kapacitě 250MB
3) malé soubory velikosti 5-500KB, 965 souborů o velikosti 80MB
Pozn. autora: pokud kopírujete na kartu nebo třeba flash paměť malinké soubory, je lepší je nejdříve zabalit do archívu (zip, rar, ace…), byť s kompresí 1:1, a teprve potom zkopírovat. Je to MNOHEM rychlejší.
Čtečky karet použité pro testování.
Před testováním byl na každou kartě uložen obsah o velikosti 1GB (kromě Extreme III), abychom zjišťovali výkon na středu úložného prostoru. U flash pamětí sice většinou pozice dat nemá vliv na rychlost, ale co kdyby.
Jako čtečka posloužila mašinka SanDisk Extreme USB 2.0 Reader a SanDisk MicroMate. Výsledné hodnoty jsou průměrem z naměřených hodnot obou čteček.
Testování – výsledky a rozbor
Čtení z karet SD a SDHC
Z grafu rychlosti čtení je patrné, že tady nejsou velké rozdíly. Slabší výkony podává pouze SanDisk Ultra II, ale rychlost je přesně v mezích specifikace výrobce, takže je vše v pořádku.Pretec 60x dokonce překonává proklamovanou rychlost 9MB/s o notný kus. Všeobecně jsou rychlosti tak vysoké, že nemá podle čtení cenu vybírat. Ke stažení 4GB karty plné fotografií do počítače potřebujete v průměru pouze čtyři minuty.
Zápis na karty SD a SDHC
Karty se pořádně rozřadí až při zápisu. Tady je poznat, kdo vyrábí karty pro rodinné kompakty a kdo pro profesionální zrcadlovky. Všimněte si, že obě karty Pretec, tedy starší specifikace SD, nemají šanci soupeřit s novějšími SDHC. Když prozkoumáme zápis souborů okolo 2MB (FOTO + MP3), který je hlavním měřítkem pro využití karty, jsou jejich výsledky vpravdě žalostné.
Všem ale vypálila rybník SanDisk Extreme III, kterou ne nadarmo doporučuje SanDisk profesionálním fotografům. Tahle karta ovšem nepatří do kategorie SDHC a vyrábí se tak pouze v kapacitách do 2GB. Pro větší kapacity je připravena řada Extreme III SDHC, která je ale také podstatně dražší a u nás prozatím těžko dostupná.
Pretec Cheetah 133x byl asi největším zklamáním. Samotné kopírování sice neprobíhá nejpomaleji, ale kartě trvá velmi dlouho, než vůbec začne s daty pracovat. „Je to špatná karta“, řekli byste, jenže ona není. Podívejte se na grafy čtení, tam přímo exceluje. Vypadá to proto, že problém karet s kapacitou přes 1GB není jen teoretický a 4GB SD kartám je radno se vyhýbat. Stejného názoru byl i fotoaparát Panasonic DMC-TZ1, který si s Pretecy nerozuměl.
Překvapením byly výsledky karet A-Data. Tak velký rozdíl jsem nečekal, a to i proto, že cenový rozdíl mezi kartou class 2 a 6 činí zanedbatelných 80Kč. Na podružnou class 2 proto zapomeňte. Rozdíl 7MB/s (70%!!!) při zápisu je jistě pádný důvod.
Závěr
SDHC karty opravdu dodržely minimální rychlost pro kopírování, podle které jsou rozřazovány do tříd Class 2,4 a 6. A-Data class 2 zapisuje fotografie rychlostí 3,1MB/s, class 6 dokonce 10,4MB/s.
Než si koupíte SD kartu s kapacitou 4GB, dobře si to rozmyslete, neboť Asociace SD oficiálně podporuje 2GB a to ještě dodatečně. Pokud si fotoaparát/MP3 přehrávač poradí s formátem SDHC, není co řešit, ale pozor, neexistuje zpětná kompatibilita.
Nejlepší karta standardu SD je, a nejspíš i zůstane, SanDisk Extreme III. Pokud tedy vaše zařízení neumí SDHC a chcete co nejvyšší výkon, jednoznačně doporučuji. Ani cena není nepřekonatelná (2GB 970Kč) a hlavně je k ní i software RescuePRO a pouzdro na klíče.
Určitě musím upozornit na SanDisk Ultra II SDHC kartu. Ta se prodává společně s čtečkou MicroMate za dost zajímavou cenu. Karta má sice z testovaných nejnižší rychlost čtení, ale v zápisu si vše vynahrazuje. Jestli ještě nemáte čtečku, není to špatná nabídka.
Poslední ohlédnutí patří nejlepší kartě, kterou jsem v testu měl. Nekorunovaným králem se pro tentokrát stává SDHC karta A-Data Turbo class 6, neboť v poměru cena/výkon zkrátka nemá konkurenci.