Rage 2 je pokračování zapomenutelné (a zapomenuté) postapokalyptické střílečky, pod kterou se podepsal i věhlasný John Carmack. Osm let po té přichází pokračování od tvůrců série Just Cause ve spolupráci s id Software. Jak to dopadlo? Spoiler alert: bude se tu střílet. A hodně.
Rage 2 je akční nářez s naprosto tragickou krizí identity. Je to příklad toho, jak současný trend otevřených světů, které vám zaberou desítky hodin sbíráním kdejaké hlouposti a otevíráním stovek totožných krabic, dokáže zkazit něco tak žánrově povedeného. Rage 2 byl často přirovnáván k rebootovanému Doomovi a právem, protože se kromě Avalanche Studios (Mad Max, Just Cause) na vývoji podíleli i mistři z id Software. Rychlá akce, krvavé gejzíry, mocné výbuchy, řízná hudba a po čertech plynulý pohyb, díky němuž tancujete mezi potvorami z pekla (respektive zdejší pustiny) jak John Wick. 60 FPS coby posvátné dogma není porušeno ani na konzolích, což rozhodně vítáme.
A pak je tu brokovnice, už kolikátá generace ikonické zbraně, která vám pulzuje v rukách jako by měla svůj vlastní život. Na blízko dokáže rozprsknout nepřítele na tisíce kousíčků za zvuku výstřelu z lodního kanónu, jenomže tenhle si nesete s sebou. Na dálku, respektive v druhém módu, střílí speciální projektily odhazující nebožáky desítky metrů vzad. Nezabijete je, ale ze skály je klidně shodit můžete. Zbraní je v Rage 2 méně než více, ale zato se s každou můžete perfektně sžít a nemusíte vybírat mezi desítkami totožných kousků - tady je každá unikátní s více než bohatým výběrem různých upgradů.
TL;DR
- Singleplayerová FPS v postapokalyptickém světě
- Fantastická akce, která se skvěle hýbe
- Spousta upgradů a schopností k odemčení
- Zapomenutelný příběh i zbytečný koncept otevřeného světa
Já spasitel
Jenže kde zmiňovaný Doom (2016) exceloval tím, že rezignoval na kdejaké příběhové exposé, Rage 2 si láme hlavu, jak svou existenci scenáristicky ospravedlnit. Výborným příkladem, kterak se to má a nemá dělat, je začátek obou her. Zatímco v první zmiňované se objevíte na operačním sále démonických pohúnků, ale pět vteřin na to už svíráte pistoli a ustřelujete jim hlavu, Rage 2 se trápí s dlouhou sekvencí, která vás potenciálně unudí k smrti. Jste Walker, buď žena či muž, a máte zachránit svět před zlými padouchy, napůl roboty napůl lidmi, jež si říkají Autorita.
Z nepochopitelného důvodu se Rage 2 snaží budovat interakce mezi vámi a zbytkem světa, a to i přes to, že veškerá interakce končí buď v době, kdy na vás vychrlí naprosto nepodstatné příběhové pozadí, nebo když vám zadají úkol. Některé, zřejmě ty méně podstatné, monology (o dialogu nemůže být řeč) lze přeskočit, zatímco jiné, ty zdánlivě důležité, nikoli. Proto hned v prvních patnácti minutách strávíte posloucháním špatně nazvučených (někdy nejsou NPC slyšet vůbec) pasáží, kdy vám ta či ona postava prostě musí sáhodlouze vysvětlit, co se po vás chce. Ale vy už dávno víte, co se po vás chce. Všechno postřílet.
Světe div se
Jenže příběhové klacky nejsou to jediné, čím se vás z nepochopitelných důvodů tvůrci rozhodli rozptylovat a zdržovat od jinak perfektní akce. Otevřený svět budiž morovou ránou, která už několik let devastuje náš volný čas tím, že je potřeba překonávat vzdálenosti v rozličných vozítkách nebo vykonávat různé... aktivity. Sbírat cosi, nacházet čehosi, kraftovat zbraně, otevírat vaulty apod. Jasně, existují hry, u kterých je to součástí jejich DNA a co víc, jejich světy jsou opravdu zajímavé a smysluplně navržené tak, aby nepůsobily jako zpomalovací pásy na cestě za zábavou. Ba naopak, ony jsou tou zábavou.
Rage 2 v tomhle ohledu selhává jak stylem (a nepomohou tomu tisíce zářivých neónů či růžové akcenty na důležitých předmětech) tak jeho exekucí. Mezi jednotlivými místy se přesouváte pomocí rozličných vehiklů, čtyřkolek, transportérů, motorek i vznášedel. Variabilita hře nechybí ovšem slibované zlepšení ovládání vozítek se bohužel nekoná. Je to jako byste jezdili v tlusté vrstvě medu - reakce na váš ovladač (nebo klávesnici) je pomalá a všechno působí, jako byste byli na planetě s nízkou gravitací (inu možná, že ano). Jízda vypadá pěkně, to ano, pod koly drtíte kameny a písek a prach za vámi dělá dramatické efekty. Jenom se musíte setsakra snažit, abyste dojeli tam, kam potřebujete.
Ale střílí to dobře
Vskutku, Rage 2 by byl úspěch srovnatelný s rebootovaným Doomem, jenom kdyby se autoři nesnažili narvat do hry vše, co je dnes populární. Příběh, otevřený svět, vozidla, vedlejší úkoly... a koneckonců i progresi postavy. Vždyť i upgrady mají své upgrady! Vylepšujete sebe, vylepšujete si zbraně a vylepšujete si i vozidla. Už na záčátku jste ovšem natolik silnou bytostí, že vlastně nepotřebujete nic než automatickou pušku a brokovnici.
Schopnosti, kdy chuchvalec nepřátel rozdrtíte skokem shůry nebo je pošlete na výlet z útestu, jsou vítané, nikterak ovšem zásadní. To samé se dá říct o ultimátním režimu Overdrive, díky kterému střílíte rychleji, nabíjíte rychleji a zdraví vám v podstatě neubývá. Klidně se v tomhle berserku můžete postavit před jednoho z mnoha bossů a vesele je střílet do tlamy. Za pár vteřin je po všem.
Rage 2 je v podstatě takové příjemné bistro. Je tu všechno, vybrat si můžete jen něco a zbytek ignorovat. Tedy až na ty části, kdy je nemůžete ignorovat a kdy vás zdržují od toho, proč tu vlastně jste. Abyste zachránili svět. A všechny postříleli. Protože v tom Rage 2 exceluje. Nestačilo to takhle?